Medfejeton

• Mediální výchova ve světě
• Veřejnoprávnost prosadil tyran

Mediální výchova ve světě

(velmi stručný přehled)

O mediální výchově (MV) uvažovali už spojenci po 2. světové válce, kdy se snažili zajistit demokratizaci poraženého Německa. Považovali MV za cestu k rozvoji kritického myšlení, a tedy za pojistku proti dalšímu možnému podlehnutí totalitární propagandě v masových médiích. V praxi se to projevilo zanesením společného čtení novin a rozboru zpravodajství do výuky mateřského jazyky (a tudíž i do osnov vysokoškolské přípravy budoucích pedagogů).

Dnes už nejde jen o rozvoj kritického myšlení, ale o ucelenou kompetenci často označovanou jako mediální gramotnost. Představuje především schopnost vyrovnat se s odstupem a poučeně se symbolických prostředím, které produkují masová média. Postupem času překračuje mediální gramotnost hranice dané masovými médii a soustřeďuje se na veškeré důsledky medializace sociálního prostředí a informatizace společnosti.

V současné době patří MV v nějaké podobě do všeobecného vzdělání všech zemí západní Evropy, USA, Austrálie a Nového Zélandu. Její rozvoj v afrických zemích masivně a úspěšně podporuje UNESCO. Všude tam, kde existuje jednotná školská politika, počítá definice všeobecného vzdělání i s mediální gramotností jako se základní výbavou člověka, který se potřebuje orientovat v pozdně moderní společnosti. Stejně tak - všude tam, kde ve společnosti existuje kritický zájem o dopad médií na jednotlivce a společnost, existuje i velký tlak na zvyšování úrovně mediální gramotnosti.

MV se v zásadě uskutečňuje ve dvou typech výuky: v dovednostní ("dělání“ médií, taková „média hrou") a kritické (analyzování obsahů médií a poučení o jejich chování). Tyto dva typy se doplňují, ale jednotlivých zemích nabývá jeden či druhý vrchu a určuje povahu MV v daném prostředí.

Tradice „dělání“ médií (learning by doing) se více dostává ke slovu v USA. Je to dáno finanční dostupností technického zázemí a celkovým odklonem amerického školství od učení se poznatkům. Tato tradice vychází z představy, že žák/student si osvojí základní potřebné poznatky o fungování médií tím, že se podílí na vydávání školního časopisu, popřípadě vysílání školního rozhlasu či školní televize. Díky tomu získá představu o faktorech, které ovlivňují podobu mediálních výstupů (práce v týmu, práce pod časovým tlakem, nedostatek zdrojů, vnější „politické“ tlaky v podobě ředitele školy, sdružení rodičů apod.).

Tradice většího objemu analýzy médií je příznačná spíše pro kontinentální Evropu a Skandinávii (Ale také Kanadu) a vychází z představy, že žák/student si nejlépe osvojí poznatky o fungování médií a naučí se „žít s médii“ rozborem a poznáním opravdových, reálně fungujících médií. Kritická analýza se soustřeďuje na rozbory zpravodajství, reklamy, napínavých a milostných příběhů apod. A snaží se odhalit pravidelnosti a mechanismy, které určují jejich podobu. K tomu se váže základní poučení o médiích (jakási „sociologie médií") v různých historických souvislostech.

V žádné zemi se neprosazuje pouze jeden přístup, jde spíš o proporci - tedy o to, co převažuje. Ale vždy jde o nějakou kombinaci obou tradic.

V první fázi zavádění MV dělá největší problém kvalifikace učitelů. Mediální gramotnost a mediální výchova bývá nejprve zaváděna do studijních plánů občanské výchovy, mateřského jazyka, popřípadě dějepisu a po čase se profiluje jako samostatný obor (mediální pedagogika) zahrnující i další typy činností (tvorbu audiovizuálních děl, využívání počítačů pro multimediální estetickou výchovu apod.). V další fázi přináší problém zanesení MV do existující kurikul základních a středních škol. Může se jednat o samostatný předmět, nebo o průřezové téma procházející více předměty (popřípadě doplněné nějakým samostatným projektem, například vydáváním novin, zpravodajské www stránky apod.).

Od počátku 90. let se věnuje velká pozornost přípravě pomůcek, které by představovaly kostru mediální gramotnosti. Asi nejkomplexnější - a velmi průkopnický - je v tomto ohledu soubor, který vydal British Film Institute a Open University v roce 1991 pod záštitou UNESCO. Soubor se jmenuje Media Education a obsahuje soubor teoretických statí k problematice MV, videokazetu s metodicky rozebranými příklady (reklama, drama, horror apod.), audiokazetu, diapozitivy a pracovní sešit. Dnes už jsou podobné pomůcky běžně dostupné na internetu.

Vedle systematické MV jako součásti všeobecného vzdělání projevují se snahy o zvyšování mediální gramotnosti v podobě nejrůznějších osvětových akcí. BBC připravila pod vedením dvou mediálních teoretiků již v 70. letech pořad Jak rozumět televizi, i v ČT byly odvysílány pořady Umíme změnit vaše myšlení, Chomsky a média apod. V USA se věnuje osvětové činnosti v této oblasti veřejná televizní produkční společnost NOVA (s českou jmenovkyní nemá nic společného). Mezi její nejlepší vzdělávací dokumenty patří hodinový snímek Můžeme věřit výzkumům sledovanosti? a řada dalších.

Jan Jirák

Veřejnoprávnost prosadil tyran

aneb Všechno je na svém místě

"To nebyl moc veřejnoprávní pořad," je dnes věta možná toporná, ale pro našince vcelku pochopitelná a koneckonců i docela běžná. Z přísně logického hlediska ovšem zcela nesmyslná a svého času na to řada představitelů rozhlasu a televize veřejné služby hlasitě upozorňovala. Slovo "veřejnoprávní" přece neodkazuje k nějaké kvalitě, volali, nýbrž ke způsobu právního zakotvení příslušné instituce. Kdyby tomu tak nebylo, měla by mít smysl i věta "To nebyl moc soukromoprávní pořad," jež zcela jistě smysl nemá. Přesto se o míře "veřejnoprávnosti" tohoto či onoho pořadu lidé vyjadřují velmi běžně i na stránkách novin a ve veřejných diskusích. Jak je to možné?

Nedávno zesnulý profesor Stich, vynikající a citlivý znalec češtiny, často upozorňoval na to, že norma a kodifikace jazyka a jeho správného používání jsou jistě důležité, ale že svrchovaným pánem nad jazykem je úzus, používání jazyka. Úzus je tyran, vysvětloval pan profesor, co si zamane, toho dosáhne, ať je to jakkoliv nesystémové a nelogické. Naše nebohá "veřejnoprávnost" mu dává za pravdu. Co je platno namítat, že se slovo týká právního ukotvení definice, a nikoliv kvality obsahu či poskytované služby?

Úzus je ale v zásadě moudrý a osvícený tyran. V případě "veřejnoprávnosti" prosadil sice nesystémové, ale užitečné užívání konkrétního slova a slov s ním příbuzných. V průběhu 90. let začalo být stále zřejmější, že česká společnost (nebo ty její části, které to z různých důvodů zajímá) potřebuje jednoslovné, všeobecně rozšířené pojmenování, s jehož pomocí by mohla vynášet soudy o kvalitě a míře služby, kterou jí poskytují Český rozhlas a Česká televize. Pravda, nabízelo se tu slovo "seriozní", ale to se hodí více k novinám a k žurnalistice než k rozhlasovému a televiznímu vysílání. Takový estrádní pořad či komediální seriál nemusí být ani trochu seriozní, ale klidně může být veřejnoprávní... Výraz "veřejnoprávní" tenhle rozpor lehce překlene. Ve zpravodajství znamená závažnost, věcnou spolehlivost, nestrannost, v zábavě vkus, vůli po hledání nových cest, překvapivost, neotřelost. Kvalitu "veřejnoprávnosti" dokážeme rozlišit prakticky v každém typu vysílaného obsahu.

A tak uživatelé českého jazyka sáhli po připraveném slově a přes mnohé nesouhlasné prskání jím začali známkovat to, co média sloužící ze zákona veřejnosti nabízejí. A nejen ona. Objeví‑li se v komerční televizi závažnější filmový snímek, ozývá se "To se divím, takový veřejnoprávní film na Nově...". Dokáže-li Prima nebo TV Nova nabídnout rychlé a přehledné zpravodajství o nějaké závažné události (a že se jim to občas podaří), tu jsou slyšení hlasy "To se jim povedlo - to bylo téměř veřejnoprávní".

Tyran Úzus zkrátka rozhodl a veřejnoprávnost jako kritérium hodnocení se usadilo v našich hodnotových žebříčcích. A protože jsme takové slovo potřebovali, je všechno na svém místě. Inu, Úzus je moudrý tyran...

Jan Jirák

MEDIÁLNÍ
BUBÁCI